Staré hranice, nová svoboda

Přibližně 10 000 kilometrů na elektrokole: Joachim Franz se vydává po stopách železné opony a znovu přitom objevuje Evropu.

Ve 30 letech opustil práci směnového dělníka ve Volkswagenu a od základu změnil svůj život. Dnes je Joachim Franz úspěšným extrémním sportovcem, autorem knih a motivačním koučem. Na svém elektrokole ujel nejdelší dálkovou cyklotrasu v Evropě.

Stezka železné opony je dlouhá více než 9950 kilometrů a vede přes 20 zemí - od Barentsova moře v Norsku až po Černé moře v Bulharsku. 25 let po pádu hraničních plotů nasedá Joachim Franz na své elektrokolo a projíždí trasu bývalé hranice: více než 200 kilometrů jeho cesty vede přes oblasti Waldviertel a Weinviertel podél rakousko-české hranice. Zastihli jsme tohoto sympatického dobrodruha, abychom si s ním popovídali o jeho zážitcích na hranicích, pocitech svobody, ale i předsudcích vůči elektrokolům.

V roce 2014 jste jel na elektrokole po Stezce železné opony - jak se toto dobrodružství zrodilo?

Vlastně to byla úplná náhoda: v rámci německého vládního programu na podporu elektromobility s názvem "Budoucnost elektromobility" jsme byli s mým partnerem Christianem Rothem osloveni, zda bychom se nechtěli zúčastnit. Dlouho jsme o tom nepřemýšleli, prostě jsme se rozhodli této příležitosti využít.

Určitě jste se ale důkladně připravovali, trénovali a důkladně plánovali trasu?

Na přípravu jsme měli několik měsíců: Náš trénink spočíval převážně v přechodu z klasického silničního kola na geometrii a ovládání elektrokola. Je třeba si také uvědomit, že: V roce 2014 nebyla elektrokola tak rozšířená jako dnes. Sami jsme měli vůči elektrokolům předsudky a mysleli jsme si: "Vždyť je to přece pro staré lidi, ne?". Ve skutečnosti však elektrokola přinášejí mobilní svobodu tam, kde dříve existovala omezení - to nám přišlo skvělé a pro náš projekt nesmírně vhodné. Navíc jsme chtěli za měsíc dojet na kole z Kirkenesu na norsko-ruské hranici na turecko-bulharskou hranici u Černého moře. Na kole jsme ujeli v průměru 300 až 350 km denně, což by bez elektronické podpory nebylo možné.

Takže jste zapnuli "turbo" a zkontrolovali, jak dlouho vydrží baterie?

Ne úplně tak (smích). Celou trasu jsme absolvovali s nastaveným režimem "Tour", už jen z důvodu cti. V režimu Tour musíte udržovat vysokou kadenci šlapání - takže to bylo dost namáhavé, i přes pomoc elektrického pohonu.

Takže kromě překonávání topografických hranic jste narazili i na své fyzické limity?

Jednoznačně! Z logistických důvodů nás doprovázel tým fotografů a filmařů, protože jsme chtěli cestu zdokumentovat. Na kolech jsme tedy nevozili zavazadla, ale po jízdě jsme si museli každou noc najít místo na spaní a naplánovat etapu na další den.

Kde jste přespávali?

Jednoduše jsme zaklepali na dveře lidí a zeptali se, jestli můžeme postavit stan na jejich zahradě. A všude - až na jednu výjimku v Německu (smích) - nás vítali s otevřenou náručí. Proto byla tato expedice tak úspěšná: potvrdila, že Evropa dokázala překonat své hranice, a to nejen ve fyzickém smyslu, ale i v myslích lidí. I proto doporučuji každému mladému člověku, aby se po této historické cyklotrase projel.

200kilometrový úsek cyklotrasy Stezka železné opony vede krásným regionem Waldviertel. Jak na tento úsek stezky vzpomínáte?

Před očima mám zelená pole, bílé řeky a strmé hory. Naše trasa vedla krajinou kopců a údolí, málokterá hranice je tak rozmanitá a působivá zároveň - byla to lahůdka pro mysl a povzbuzení pro tělo. Vzpomínám si také na bizarní setkání s triatlonistou.

Teď jsi vzbudil naši zvědavost.

Objevil se před námi na polní cestě a pořádně šlapal. Předjeli jsme ho, což ho zřejmě muselo nakopnout, protože po necelých pár kilometrech nás opět dohnal. Když pak uviděl baterie na našich kolech, hlasitě zaklel. Jak jsem řekl: V té době bylo mezi lidmi ještě hodně předsudků vůči elektrokolům. Pak se ale zeptal, jaké máme s koly plány, a když jsme mu o našem dobrodružství řekli, jeho názor se změnil k lepšímu.

Do jaké míry vás změnila cesta z Norska přes středoevropskou oblast Waldviertelu na pobřeží Bulharska?

Rozhodně už nejsme takoví, jací jsme bývali. Během cesty jsme měli možnost potkat nespočet svědků minulých časů, jejichž příběhy nám navždy zůstanou vryty do paměti. Jen ten, kdo zná minulost, může vytvořit svobodnou budoucnost.