Odhaleno: mýty o zimě!
Pravda nebo výmysl? 7 zimních legend pod lupou.
Je možné se během zimy v Dolním Rakousku koupat v jezeře studeného vzduchu nebo trhat ledové květy? Má dřínkovice a ostatní druhy pálenky skutečně hřejivý účinek a ukládá se vinař opravdu k zimnímu spánku? Podíváme se známým mýtům o zimním ročním období pořádně na zoubek a ukážeme vám, které mýty se zakládají na pravdě a které můžete bez obav ignorovat. Tady je naše prověrka faktů.
Co čeká čtenáře:
MÝTUS 1: Vinař nemá po celou zimu žádnou práci!
MÝTUS 2: Ledové květy na oknech jsou to jediné, co v zimě kvete!
MÝTUS 3: Jakmile se v zimě dostatečně ochladí, není už sníh daleko!
MÝTUS 4: Sníh a alkohol nás v zimě udrží v teple!
MÝTUS 6: Průkopník moderního lyžování je Dolnorakušan!
MÝTUS 7: Nejchladnější místo střední Evropy leží v Dolním Rakousku!
MÝTUS 1: Vinař nemá po celou zimu žádnou práci! (není pravda)
Jak jen by život byl krásný – zima jako v ráji! Po sklizni víno rychle zpracovat ve sklepě a pak si až do rozkvětu vinic na jaře hodit nohy nahoru. Sem a tam pár excelentních skleniček! Degustace vína z nejlepšího sudu ve sklepě …. Paráda, bohužel ale zcela mimo. Opak je pravdou! Jakmile do největší vinařské oblasti Rakouska zavítá chladné roční období, začíná réva redukovat svou mízu ve dřevě a upadá jako Šípková Růženka do hlubokého spánku: začíná zimní klid. Ale při bližším nahlédnutí do oblasti mezi Wachau na západě a Carnuntunem na východě se děje spousta věcí. Na přelomu roku začnou vinaři osvobozovat révové keře od „staré zátěže“ z předchozího roku. Je to náročná ruční práce, kdy se ve sněhu a v zimě upravuje a zaštipuje hlava za hlavou a výhon za výhonem. Odstraňují se rovněž očka (pupeny na révové hlavě), která révu nadměrným rašením okrádají o energii. Při jemném řezu se dává pozor především na to, aby nedošlo k poranění keřů a zvýšila se jejich stabilita, aby se co nejlépe zabránilo napadení plísněmi a nepřerušil se tok živin a vody. Tato intenzivní a náročná práce je vůbec jednou z nejdůležitějších činností v zimní vinici, která tímto již předem reguluje a posiluje výnos révového keře. Na podzim se díky tomu mohou znovu sklízet zdravé hrozny pro vína té nejlepší kvality.
MÝTUS 2: Ledové květy na oknech jsou to jediné, co v zimě kvete! (není pravda)
Mráz má zahradu v zimě pevně v rukou: louky, stromy a keře se mění v nekonvenční ledové skulptury. Při troše štěstí zahalí silná vrstva sněhu celou krajinu do bílého pláště a probudí ji opět k životu, až když jarní sluníčko nabude dostatečnou sílu. Ale koukni, co to tady vykukuje zpod sněhové přikrývky? Chumáč malých bílých kvetoucích hlaviček není téměř vidět, ale přesto má dost odvahy vzdorovat ledovým teplotám. Jaká je to nádhera! První sněženky jsou tady, a i když je teprve konec ledna, daří se těmto zimním kvítkům vedle kaliny, talovínu zimního a vilínu výhradně v nejchladnějším období roku. V jejich cévách totiž koluje „mrazuodolný prostředek“, díky kterému jsou odolné vůči sněhu a ledu. S těmito rostlinami se ráda druží čemeřice černá neboli sněžná růže (nazývaná také Kristova růže) se svými jemnými bílozelenkavými nebo bílorůžovými květy, jež rovněž miluje chlad a po celou zimu dokonce zvládá kvést i na exponovaných místech. Statečné květiny a květy jsou důležitým zdrojem energie pro mnoho druhů hmyzu po probuzení ze zimního spánku. Mimochodem: Volně rostoucí sněženky a sněžné růže jsou chráněnými druhy, a proto by se neměly trhat.
MÝTUS 3: Jakmile se v zimě dostatečně ochladí, není už sníh daleko! (částečně pravda)
„Celou dobu tak mrzne, kdy už konečně přijde sníh?“ určitě se už každý z nás někdy zeptal. Stejně jako u deště rozhoduje i tady množství zkondenzované vlhkosti ve vzduchu, která je odpovědná za vznik mraků. Aby se mohly vytvořit ledové krystalky, které se promění ve sníh, musí ve vrstvách vzduchu pod mraky samozřejmě vládnout teploty kolem bodu mrazu – jinak se z vlhkosti stane místo ledových krystalek déšť. Když se tedy dostatečná vlhkost ve vzduchu setká se studenou teplotou, mohou se tvořit krystalky sněhu, jež se během svého klesání na zem – rychlostí 4 km/h – seskupí a k nám přijdou v podobě sněhových vloček. Pokud se teploty udrží v minusové oblasti delší dobu, vypařuje se ze zemského povrchu méně vody. Obloha je pak sice většinou blankytně modrá a jasná, ale při těchto silných mrazech se mraků vyskytuje jen poskrovnu a nejsou proto téměř žádné vyhlídky na brzké sněhové radovánky.
MÝTUS 4: Sníh a alkohol nás v zimě udrží v teple! (není pravda)
Hnědobílý záchranářský pes se soudkem rumu na krku je symbolem vysokoprocentní horské záchranné akce v zimě. Také butylka v lyžařské bundě je naplněná dřínkovicí, meruňkovicí z Wachau nebo mirabelkovicí – ale proč? Existuje totiž rozšířený názor, že pořádný hlt vysokoprocentní pálenky nebo svařeného vína v zimě zahřeje. Ó jé, bohužel úplně špatně. Alkohol rozšiřuje cévy a tělo tak dokonce naopak rychleji ztrácí teplo. Navíc je velmi těžké vnímat v alkoholovém opojení skutečnou venkovní teplotu. V žádném případě také nemůžeme doporučit třít si sněhem zmrzlé končetiny jako ruce, nohy nebo i uši. Rozšířené je také mínění, že studený sníh zvýší třením prokrvení, což vede k zahřátí. Bohužel ne, právě naopak: Můžeme si takto způsobit ještě více škody, zmrzlé krystalky ledu totiž mohou třením poranit tkáň a způsobit bolest. Od těchto divoce romantických „survivalových“ nápadů při zimních aktivitách definitivně odrazujeme. Mnohem lepší je si prostě obléci několik vrstev oblečení, abychom mohli dobře regulovat naši tělesnou teplotu při námaze na studeném zimním vzduchu, a na zahřátí se napít teplého kakaa nebo čaje, které vnitřně příjemně zahřejí a zajistí jasnou hlavu při zimním sportování.
MÝTUS 5: Sníh jako sníh! (není pravda)
Nesnadno se chytá, ještě hůře se drží v dlani a a dětem často chutná: sněhová vločka. Je tvořena z 90 % ze vzduchu a jen z malé části vodními kapičkami, které vytvářejí ledové krystaly, jež se spolu seskupují. Přitom nenajdete dvě stejné sněhové vločky, každá z nich je unikátem. V závislosti na teplotě a vlhkosti vzduchu se vločky snášejí k zemi pokaždé jinak – někdy jsou husté a měkké, jindy mokré a těžké nebo malé a jemné. Čím tepleji je venku, tedy kolem 0°C, tím spíše se vždy více vloček seskupí v jednu velkou. Oproti tomu při minusových teplotách můžeme zcela zblízka pozorovat detailně maličké a nádherné krystalické hexagony (protože jsou vždy šestihranné). Tento tvar známe asi nejvíce, když mluvíme o sněhových vločkách. Lyžaři a snowboardisté pak jásají, když kouzelné krystaly v podobě hvězd pokryjí bílou vrstvou nového sněhu hory a údolí, což pak znamená: powdern – čili klouzat v obloucích v prašanu. Úžasný zážitek! Pokud ještě krátce na to zasvítí sluníčko a triliardy molekul vody se jako sněhová pokrývka rozzáří jasným třpytem, nastává pak také u nás opravdová zimní říše divů.
MÝTUS 6: Průkopník moderního lyžování je Dolnorakušan! (je pravda)
Buďme k sobě upřímní: Lyžování vlastně vynalezl On. Ve skandinávských zemích sice již tisíce let křižovali zasněžené lesy a kopce lyžníci na lyžích s telemarkovým vázáním. Ale Dolnorakušan Mathias Zdarsky (nar. v Kožichovicích u Třebíče) se zapsal do historie svým vynálezem kovového vázání s perem a stal se tak zakladatelem alpského lyžařského sportu. Svou schopností a důvtipem umožnil tenkrát Zdarsky lyžování na dvou prknech tisícům dalších. Také „kristiánky“ nebo „slalomová jízda“, jak to známe dnes, jsou odvozené od tehdejší techniky jízdy, díky níž dal Zdarsky lyžování zcela nový rozměr. Inovativní tzv. lilienfeldské vázání, které pevně spojilo celou nohu s lyží, a jeho sjezdová přívratná technika, kterou také vyvinul on, vůbec poprvé umožnily sjíždět horský svah v obloucích. Svět byl nyní připraven pro první závod ve slalomu v historii lyžařského sportu - a sice na hoře Muckenkogel v Mostviertelu. Na počest Mathiase Zdarskeho se každoročně pořádá v Lilienfeldu nostalgický lyžařský závod, jenž je jediný svého druhu ve světovém měřítku: s dřevěnými lyžemi bez hran, na neupravené sjezdovce, v kožených lyžařských botách a s jednou holí – úplně stejné podmínky jako kdysi. Historická podívaná, kterou s napětím sleduje stejně jako tenkrát spousta zvědavců.
MÝTUS 7: Nejchladnější místo střední Evropy leží v Dolním Rakousku. (je pravda)
Skočit uprostřed vrcholného léta do jezera studeného vzduchu - jak jen by to bylo osvěžující? Ale moment: „jezero studeného vzduchu“? Nad jezerem Lunzer See v Ybbstalu (v severní části národního parku Kalkalpen) se skutečně v nadmořské výšce 1 270 metrů rozkládá dolina, která je po celý rok mrazivá. V přirozeně vytvořené propadlině, uprostřed hor, byly na začátku 20. století naměřeny nejnižší teploty ve střední Evropě: minus 52,6 °C! Teplé oblečení si musí vzít geologové a meteorologové při svých vědeckých průzkumech v kotlině i dnes. V zimě klesají teploty na -40 °C a také během letních veder, kdy my se potíme, se v této kotlině zvané „Grünloch“ dají v noci naměřit stále ještě minusové teploty. Tento zajímavý meteorologický fenomén vznikne tehdy, když se na dně kotliny potkají bezvětří, obloha bez mraků a sněhová pokrývka s chladným polárním vzduchem. Také rostlinstvo se podobá spíše rostlinnému světu v tundře než fauně a flóře na pastvinách a loukách Dolního Rakouska. Poněvadž elipsový tvar kotliny nemá žádný „odtok“ do údolí, nedochází v jezeře studeného vzduchu také k žádnému víření nebo promíchání ovzduší – ledový vzduch zůstává ležet ve sníženině. Přesné místo doliny je mimochodem přísně tajné, poněvadž příliv zvědavých návštěvníků nebo turistů by mohl trvale ohrozit tento citlivý ekosystém uprostřed Ybbstalských Alp.